V generativní gramatice termín označující pohyb (movement) fráze, která obsahuje stopu. Fráze se stopou (remnant) se přitom ocitne ve stromě výše než element, který stopu zanechal. Schematicky lze r.m. znázornit následovně:

V tomto grafu máme nějakou frázi XP, která je původně obsažena v QP a která obsahuje W. W se nejprve posune z této fráze ven, viz šipka 1, a vytvoří tak XP se stopou. Poté se remnantní XP (obsahující stopu elementu W) posune do ještě vyšší pozice než W; tento posun je v grafu označen šipkou 2. Výsledkem r.m. (šipka 2) je konfigurace, kdy stopa W uvnitř posunuté XP není vázána od W, protože W ne‑c‑komanduje stopu uvnitř posunuté XP.

Taková konfigurace byla tradičně považována za negramatickou podle tzv. proper binding condition (původně ✍Fiengo, 1977:45). Tato podmínka říká (podle ✍Lasnika & Saitoa, 1992:90), že „stopy musí být vázány v průběhu celé derivace“, což stopa W kvůli posunu XP ve výsledku není. ✍Müller (1998) a další však přesvědčivě dokázali, že r.m. derivace s vlastnostmi ukázanými v grafu výše jsou empiricky potřebné a že proper binding condition musí být reformulována v souladu s existencí těchto derivací. Jaké jsou konstrukce, které vedou k výše zmíněným závěrům?

✍Müller (1998) se ve své práci zabývá především německými konstrukcemi, kde je sloveso na druhém místě a před ním se nalézá právě jeden konstituent (tzv. V2 konstrukce). V č. můžeme toto prostředí replikovat za pomocí ↗klitik: před klitikami nalezneme rovněž právě jeden konstituent, viz nemožnost (2b). Pro Müllerův argument jsou pak nejzajímavější konstrukce typu (2c), kde vidíme, že fráze před klitikou odpovídá celé verbální frázi, která může být syntakticky dost členitá:

Müller dále předpokládá, že tato první pozice je v němčině zaplněna posunem dané fráze před sloveso – a my tedy musíme analogicky tvrdit, že se toto vztahuje i na první pozici před klitikami v č. V tomto kontextu se pak Müller zaměřuje na příklady jako (3), kdy je před klitikou pouze infinitiv a adverbium, ale přímý objekt infinitního slovesa, který je ve (2c) evidentně uvnitř verbální fráze, je až za klitikou. Takové příklady mají speciální interpretaci, důležité je to, že sloveso a adverbium se společně – tedy nutně jako fráze – pohybují před klitiku:

Müller dále argumentuje, že fráze typu [spočítat tak rychle] neodpovídá žádnému hloubkovému konstituentu, a musí být tedy derivována z fráze [spočítat všechny ty rovnice tak rychle], a to pohybem objektu ven, viz (4a). Tento krok derivace vytvoří verbální frázi se stopou objektu uvnitř, a tato fráze se pak posunuje na první pozici před klitiku, viz (4b). Tento posun odpovídá kroku 2 ze schématu (1). Remnantní fráze se ve (4b) posunula z pozice označené třemi tečkami, subjekt i ty je v extrapozici:

Dále se analýz s r.m. v č. používá při analýze konstrukcí typu Jaké máš auto?; srov. ✍Bašić(ová) (2004); viz ↗adjektivum (seřazení).

Přijetí r.m. jako nutné součásti gramatiky pochopitelně vedlo k tomu, že byla reinterpretována řada tradičních analýz pomocí tohoto nového nástroje (viz např. ✍Koopman(ová) & Szabolcsi(ová), 2000; ✍Nilsen, 2003). Tyto nové směry ale zároveň ukázaly, že neomezené užívání r.m. vede k tomu, že gramatika s tímto nástrojem je schopná generovat řetězce, které se v jazycích nevyskytují (✍Cinque, 2005). Současný výzkum se zaměřuje na to, jak tento nástroj omezit tak, abychom jej mohli používat tam, kde to fakta vyžadují (jako např. data ve (3)), ale aby jeho generativní síla nebyla příliš veliká (✍Abels, 2007).